Cesta, která začala v hospodě
Jako mnoho velkých českých činů, i náš příběh nezačal v laboratoři, na univerzitě ani v horolezeckém klubu, ale v hospodě. Bylo chladné únorové odpoledne a u stolu s rozviklanou nohou seděli tři muži, z nichž každý měl v ruce půllitr a v srdci nezměrnou touhu po dobrodružství. Hovořilo se o Járovi Cimrmanovi — muži, který údajně vynalezl téměř všechno, ale nikdy nebyl oceněn. Někdo utrousil, že by si zasloužil alespoň horu. Chvíli bylo ticho, a pak se to stalo. Jeden z nás, nejspíš ten, kdo měl o půl piva více, pronesl větu, která změnila všechno: „Pojďme mu ji postavit… nebo lépe — pojďme ji najít!“
Z původního žertu se stal plán. A jak už to u Cimrmanových následovníků bývá, hranice mezi ironií a upřímností se rozplynula dříve, než se dotočilo druhé kolo. Vznikl nápad uspořádat expedici, která dobude dosud bezejmenný vrchol v Altajském pohoří a oficiálně jej pojmenuje Hora Járy Cimrmana.
Vznik Expedice Altaj – Cimrman
Když se myšlenka rozšířila, objevila se překvapivě široká podpora. Lidé, kteří nikdy nelezli po skalách, začali darovat na vybavení. Nadace Charty 77 poskytla oficiální zázemí, a dokonce i Hospodářská komora nabídla pomoc s prodejem certifikátů. Každý, kdo si zakoupil pamětní listinu, se stal symbolicky účastníkem expedice – jeho jméno bylo zapsáno do Vrcholové knihy, která měla být vyvezena až na samotný vrchol.
Český národ, známý svým smyslem pro humor a solidaritu, se postavil za tento bizarní, a přesto dojemný projekt. Bylo to gesto, které překračovalo rámec recese — byla to pocta muži, který symbolizuje českého ducha: vzdělaného, skromného, lehce potrhlého a věčně nedoceněného.
Přípravy na cestu
Přípravy probíhaly s nečekanou vážností. Horolezci, geografové, dokumentaristé, ale i herci z Divadla Járy Cimrmana se zapojili do plánování. Diskutovalo se, který vrchol bude ten pravý — musí být dostatečně majestátní, ale ne příliš známý, aby jeho pojmenování nevyvolalo mezinárodní konflikt. Nakonec padla volba na nepojmenovaný vrchol nedaleko hory Bělucha, nejvyššího bodu Altaje.
Zajišťování povolení nebylo snadné. Ruské úřady byly zpočátku podezíravé, zejména když slyšely jméno „Cimrman“. Jeden úředník se domníval, že jde o nějakého politického aktivistu, jiný zas, že o turistickou atrakci. Teprve po delším vysvětlování a několika láhvích slivovice se podařilo vše vyjednat. Expedice byla schválena — český humor se mohl vydat na východ.
Cesta na východ
Na jaře roku 2007 vyrazila expedice vlakem směrem do Ruska. Tato volba nebyla náhodná — Jára Cimrman přece kdysi sám působil jako válečný dopisovatel v rusko-japonské válce, takže cesta vlakem po transsibiřské magistrále byla jakýmsi symbolickým návratem do jeho stop.
Cesta byla dlouhá, plná absurdních situací, které by se daly vydávat za scénky z divadelní hry. V jednom městě došlo k nedorozumění, když si celníci vyložili název „Expedice Altaj – Cimrman“ jako název nové značky nářadí. Jiní se domnívali, že jde o vědecký projekt o klimatu. Češi však, věrni svému naturelu, se usmívali, vysvětlovali, občas přeháněli a hlavně si zapisovali vše do deníků — pro budoucí generace cimrmanologů.
První pohled na Altaj
Když se vlak konečně přiblížil k pohoří Altaj, mezi členy výpravy se rozhostilo ticho. Hory působily impozantně — surové, majestátní, nedotčené. Každý z nás si uvědomil, že tentokrát nejde jen o legraci. Někde tam, mezi vrcholy zahalenými mlhou, čekala hora, která dosud neměla jméno. A my jsme jí měli dát duši.
Tábor byl zřízen v údolí řeky Katun, odkud se výprava vydala k základnímu bodu výstupu. První dny byly věnovány aklimatizaci a mapování terénu. Altaj nebyl z těch, kdo se vzdávají snadno — prudké změny počasí, sněhové bouře i technické překážky prověřily nejen fyzickou kondici, ale i český smysl pro improvizaci.
Humor jako přežití
Zatímco jiné národy by v podobných podmínkách rezignovaly, Češi si zachovali humor. Jeden z členů expedice začal každé ráno ohlašovat budíček slovy: „Vstávat, dnes nás čeká další Cimrmanova výzva!“ a druhý zase tvrdil, že každé mrznutí prstů je jen „terapeutická metoda proti lenosti“.
Večer se u ohně vyprávěly historky o Járovi Cimrmanovi — o jeho neúspěšných pokusech vynalézt ponorku z korku, o prvním českém pokusu o výstup na Himaláje, který skončil v Tatrách, i o jeho zapomenutém díle „Cesta do středu Sibiře“. Čím víc jsme mluvili o Cimrmanovi, tím víc se zdálo, že je s námi.
Den D
Když konečně přišel den výstupu, počasí se zázračně umoudřilo. Modré nebe, lehký vítr, bělostné svahy — jako by sama příroda chtěla být svědkem českého triumfu. Skupina vyrazila brzy ráno, nesla českou vlajku, vrcholovou knihu a malý portrét Járy Cimrmana v dřevěném rámu.
Výstup nebyl snadný. Sníh se bořil, kyslíku ubývalo, ale každý krok byl naplněn odhodláním. Nikdo nepochyboval, že právě tato hora je ta pravá. A když po několika hodinách stanuli na vrcholu, rozprostřel se před nimi pohled, který nelze popsat — nekonečné moře bílých štítů, ticho a pocit, že i ten největší český vtip se může stát skutečností.
Hora Járy Cimrmana
Na vrcholu byla otevřena Vrcholová kniha, do níž byla vepsána jména všech, kteří přispěli na expedici. Symbolicky tak stály na vrcholu stovky lidí, nejen těch, kteří lezli, ale i těch, kteří věřili. Kniha byla uložena do kovové schránky s nápisem: „Hora Járy Cimrmana – 2007“. Vedle ní vlála česká vlajka a portrét geniálního Čecha hleděl k horizontu.
V tu chvíli nikdo nemluvil. Nebylo třeba. Všichni věděli, že se podařilo něco výjimečného — spojit humor, patriotismus a odvahu do jediného okamžiku.
Návrat a uznání
Po návratu domů byla zpráva přijata s nadšením. Česká televize připravila dokument, noviny psaly o „nejvtipnější expedici století“. O několik týdnů později přišla oficiální zpráva z Federace ruského alpinismu, která uznala výstup a schválila pojmenování vrcholu. Jára Cimrman tak získal vlastní horu — skutečnou, zapsanou v mapách a v srdcích.
Pro mnohé to byl důkaz, že i humor může mít trvalou stopu ve světě, kde se často bere vše příliš vážně. A pro nás, kteří tam byli, to byl okamžik, kdy jsme pochopili, že Cimrman není jen postava. Je to způsob, jak se dívat na svět — s nadhledem, laskavostí a ochotou dělat bláznivé věci s vážnou tváří.
Odkaz, který žije dál
Dnes, když se díváme na fotografie z expedice, vybavuje se nám nejen krása hor, ale i pocit sounáležitosti. Hora Járy Cimrmana nestojí jen v Altaji — stojí i v každém z nás, kdo se někdy odvážil věřit, že i malý národ může dělat velké věci s úsměvem.
A i když jsme tehdy netušili, že naše výprava vstoupí do historie, cítili jsme, že děláme něco, co přesahuje obyčejnou recesi. Dělali jsme to pro Cimrmana, ale také pro sebe — pro ten pocit, že humor může být nejvyšší formou odvahy.
Ohlas po návratu
Když se členové expedice vrátili do Prahy, čekalo je přivítání, jaké by možná nezahanbilo ani slavné polárníky. Na nádraží se shromáždil dav lidí, z nichž mnozí drželi transparenty s nápisy jako „Hora dobyta, humor nezlomen!“ nebo „Cimrman žije, a má to zapsáno v katastru!“ Bylo to zvláštní spojení pýchy a recese — ten typ euforie, který Češi dokážou vytvořit jen tehdy, když slaví něco, co je vlastně úplný nesmysl, a přesto v tom cítí hluboký smysl.
Česká televize vysílala reportáže, novináři psali články o „nejveselejší expedici století“ a rozhlasová stanice Radiožurnál přehrávala úryvky z deníků účastníků. Jeden z horolezců dokonce přiznal, že při výstupu cítil, jakoby s nimi kráčel neviditelný duch Járy Cimrmana, a že slyšel jeho hlas šeptat: „Chlapci, držte se, už jen pár metrů a budete slavní aspoň do pondělí.“
Ale nejdůležitější zpráva dorazila až o několik týdnů později — Federace ruského alpinismu skutečně uznala výstup jako prvovýstup a schválila pojmenování vrcholu na Hora Járy Cimrmana. Český humor se tak oficiálně zapsal do světové geografie.
Mezi recesí a legendou
Od té doby se kolem celé expedice vytvořila směsice mýtů a legend. Někteří tvrdili, že v noci před výstupem se v táboře zjevilo světlo připomínající lucernu a že to byl sám Cimrman, který přišel výpravu povzbudit. Jiní zase říkali, že ve Vrcholové knize se prý objevil dodatek psaný rukou, kterou nikdo z členů expedice nepoznal — věta zněla: „Konečně mám výhled, který si zasloužím.“
Nikdo to nebral doslova, ale všichni cítili, že se stalo něco výjimečného. Cimrman, fiktivní génius, který nikdy neexistoval, se díky české odvaze, humoru a vytrvalosti stal součástí reálného světa. Byl to triumf fantazie nad fakty, poezie nad byrokracií.
Humor jako národní znak
Expedice Altaj – Cimrman nebyla jen cestou do hor. Byla zrcadlem českého národa. Každý, kdo četl o jejím průběhu, poznal v tom kousek sebe — tu schopnost dělat velké věci s ironickým úsměvem, tu ochotu jít do absurdit, které jinde považují za ztrátu času, ale Češi v nich vidí krásu.
Humor se v tomto kontextu stal nejen prostředkem k přežití, ale i kulturním dědictvím. Už od dob Cimrmanových „předchůdců“ — Haška, Čapka či Wericha — bylo jasné, že český národ si zachraňuje duši právě skrze smích. Když se věci komplikují, Češi se smějí. Když hrozí katastrofa, někdo řekne vtip. A když se nikdo nesměje, najde se alespoň jeden Cimrmanolog, který poznamená: „Tohle by Jára určitě předvídal.“
Význam hory
Hora Járy Cimrmana se od té doby stala symbolem — nejen pro milovníky divadla, ale i pro všechny, kdo vnímají humor jako součást národní identity. Leží někde v srdci Altaje, daleko od civilizace, ale její příběh obletěl svět.
Každý, kdo o ní slyší, se neubrání úsměvu. Cizinci často nechápou, proč Češi lezou tisíce kilometrů, aby pojmenovali kus ledu po smyšlené postavě. Ale ti, kdo znají Cimrmanovu filozofii, vědí, že v tom spočívá celá pointa — dělat něco ne proto, že to má praktický smysl, ale proto, že to má krásu.
Expedice tím dokázala, že humor může být stejně silným hnacím motorem jako sláva nebo zisk. Že i nejmenší národ dokáže zanechat stopu — byť stopu zapsanou fixou na kovové schránce v nadmořské výšce přes čtyři tisíce metrů.
Cimrmanův duch v každodennosti
Po úspěchu expedice začaly vznikat nové cimrmanovské projekty. Objevila se myšlenka uspořádat Cimrmanovu regatu na Lipně, kde by účastníci pluli na lodích vyrobených z recyklovaných kulis divadla. Jinde se hovořilo o výsadbě Cimrmanovy lípy v každé české obci. Dokonce se našli nadšenci, kteří navrhovali poslat sochu Cimrmana na oběžnou dráhu.
Všechny tyto nápady měly jedno společné — pokračovaly v duchu té absurdní, ale srdečné tradice, kterou Expedice Altaj – Cimrman začala. Nešlo o peníze ani o slávu. Šlo o radost ze sdílení, o společný smích, o to, že se Češi dokážou spojit kvůli věci, která je vlastně úplně zbytečná, a právě proto nádherná.
Dokument, který všechno změnil
Když Česká televize odvysílala dokument o expedici, stal se okamžitě kultovním. Lidé sledovali členy výpravy, jak balí vybavení, jak čelí sněhovým bouřím a jak na vrcholu otevírají kovovou schránku s nápisem „Hora Járy Cimrmana – 2007“. Komentář doprovázel suchý humor a věty, které by se daly tesat do kamene: „Naši horolezci dosáhli výšek, kam se český humor ještě nikdy nedostal.“
Diváci plakali smíchy i dojetím. Pro mnohé se expedice stala symbolem čistého nadšení — něčeho, co se dnes často ztrácí v přemíře racionality a zisku. Ukázala, že i ve 21. století se dá dělat poezie činem, že i recese může být velkolepá.
Cimrman a česká duše
V širším kontextu expedice otevřela otázku, proč právě Jára Cimrman tak hluboce zakořenil v české duši. Možná proto, že zosobňuje ideál člověka, který všechno zkouší, ale nic nedotáhne, a přesto zůstává obdivuhodný. Možná proto, že Češi v něm vidí odraz sebe samých — chytrých, ale skromných, ironických, ale srdečných.
Cimrman není hrdina vítězství, ale hrdina pokusů. A právě proto je tak blízký. Hora Járy Cimrmana není monument triumfu, ale památník odvahy dělat věci pro radost.
Nové generace
Dnes už od výpravy uplynulo víc než deset let, ale její odkaz žije dál. Studenti filmových škol natáčejí krátké dokumenty o „Cimrmanovské filozofii života“, turisté sdílejí fotografie s cedulkami „Na cestě na Horu Járy Cimrmana“ a učitelé literatury používají tento příběh jako důkaz, že hranice mezi realitou a fikcí může být stejně křehká jako led v Altaji.
Děti, které tehdy ještě ani nechodily do školy, dnes čtou o expedici a žasnou, že se něco takového opravdu stalo. A když se ptají, proč to Češi udělali, odpověď bývá vždy stejná: „Protože mohli. A protože to byl Cimrman.“
Hora, která spojuje
Možná právě to je největší kouzlo celé události — že Hora Járy Cimrmana se stala místem, které spojuje lidi napříč generacemi a názory. Nezáleží na tom, jestli jste sportovec, filozof, nebo jen někdo, kdo má rád absurdní humor. Každý, kdo o té hoře slyší, se alespoň na chvíli usměje.
Je to připomínka, že svět nemusí být vždy logický, aby byl krásný. Že i nepravděpodobné sny si zaslouží uskutečnit — protože právě v nich je obsažena svoboda tvořit, smát se a věřit.
Závěrečný pohled k horizontu
Když se dnes někdo vydá do Altaje a přiblíží se k místu, kde stojí Hora Járy Cimrmana, čeká ho ticho. Není tam žádná turistická stezka, žádný stánek se suvenýry, jen hory, sníh a vzduch, který voní nekonečnem. A přesto, kdo tam stojí, cítí přítomnost — ne fyzickou, ale symbolickou.
V dálce se rýsují siluety hor, a člověk má pocit, že kdyby dobře poslouchal, zaslechl by ten známý hlas: „Nebojte se být směšní. Jen směšní lidé mění svět.“
A možná právě proto Hora Járy Cimrmana zůstává tak důležitá. Protože nám připomíná, že i smích může být formou odvahy. Že hranice mezi snem a skutkem je jen otázkou rozhodnutí. A že někdy stačí tři lidé v hospodě a půllitr piva, aby vznikla legenda, která přežije staletí.
