Génius s předstihem
Kdyby existoval seznam lidí, kteří byli nepochopeni svými současníky, Jára Cimrman by stál na jeho čele – a pravděpodobně by si ho sám napsal. Tento „největší český vynálezce všech dob“ měl totiž výjimečný talent přicházet na převratné myšlenky v době, kdy na ně lidstvo ještě nebylo připraveno. Možná právě proto po něm často zůstala jen hromádka náčrtků, ohořelý sešit nebo poznámka na ubrousku v hospodě, zatímco slávu sklidili jiní.
Cimrman byl předběhlíkem moderní vědy — mužem, který viděl dál, ale bohužel většinou bez brýlí. A i když se jeho jméno nedostalo do učebnic fyziky či biologie, jeho duch se v nich skrývá dodnes.
V následujících deseti příkladech se podíváme na vědecké objevy, které – alespoň podle dostupných „cimrmanologických“ pramenů – měl Jára Cimrman dávno před ostatními. Ať už jde o teoretickou fyziku, informatiku nebo kosmonautiku, všude zanechal svůj nezaměnitelný otisk geniality, improvizace a nešťastných náhod.
-
Teorie relativity
Albert Einstein publikoval svou slavnou teorii v roce 1905, ale podle záznamů z Liptákovského archivu se Cimrman zabýval „relativitou čehokoliv vůči čemukoliv“ už kolem roku 1899. Jeho poznámky dokazují, že pochopil princip, podle něhož „vše je relativní, zejména po druhém pivu“.
Pokusně se snažil změřit, jak se čas zpomaluje při čekání na vlak, který stejně nikdy nepřijede, a dospěl k závěru, že subjektivní vnímání času je přímo úměrné délce fronty. Einstein později tento poznatek rozvinul matematicky, ale Cimrman prý řekl: „Kdybych uměl počítat, mohl jsem být slavný.“
-
Internet a síťová komunikace
Podle několika dochovaných výkresů vytvořil Cimrman roku 1903 návrh přístroje, který nazýval „Globální drát“. Mělo jít o zařízení, které by umožňovalo lidem posílat si zprávy na dálku prostřednictvím elektrických impulzů a potrubí od pivovaru k pivovaru.
Jeho koncepce „pivovodní komunikace“ měla být první formou internetu – kombinací drátového spojení a hospodské sítě. Bohužel projekt zkrachoval, když první zkušební potrubí prasklo a zaplavilo půlku Liptákova pivem.
Dnes by se dalo říct, že Cimrman byl nejen zakladatelem internetu, ale i prvním, kdo zažil „pád sítě“.
-
Umělá inteligence
Ještě před tím, než Alan Turing definoval principy výpočetních strojů, Jára Cimrman experimentoval s takzvaným „mechanickým učencem“. Šlo o figurínu vyrobenou z proutí a plechu, která měla odpovídat na filozofické otázky pomocí systému kladek, pružin a papírových lístků.
Zařízení fungovalo na jednoduchém principu: když se zeptáte „Kdo jsem?“, spustí se mechanismus, který vytáhne lístek s odpovědí „To záleží na situaci“. Tím vlastně Cimrman předběhl éru chatovacích robotů. Bohužel experiment skončil tragicky – stroj se zacyklil v existenciální krizi a odmítl vypnout.
-
Kosmonautika
Roku 1908 se Cimrman pokusil uskutečnit „skok do stratosféry“. Jeho koncept spočíval v připevnění balónu ke koni, který měl být vypuštěn směrem vzhůru, aby dokázal, že i živočich může dosáhnout vesmíru. Experiment skončil v místní řece a kůň byl zachráněn, ale Cimrman hrdě poznamenal: „Byli jsme první, kdo vypustil koně do kosmu. Bohužel se nevrátil ani jako meteorit.“
Tímto pokusem údajně inspiroval ruského vědce Ciolkovského, který později rozpracoval teorii raketového pohonu.
-
DNA a genetika
Ještě než James Watson a Francis Crick popsali strukturu DNA, Cimrman se zabýval „dědičností charakteru“. V roce 1901 publikoval (v nástěnce hostince U Kozla) článek s názvem „O tom, proč se jablko kutálí od stromu, ale často se zastaví u plotu“.
Ve svých experimentech se snažil zkřížit husu s pávem, aby vytvořil „národního ptáka, který bude moudrý i okázalý“. Výsledek byl sice biologicky nemožný, ale esteticky prý pozoruhodný. Cimrman tím nechtěně otevřel otázku genetiky, i když jeho poznámky končí větou: „Kdybych věděl, co dělám, byl bych nebezpečný.“
-
Mobilní telefon
Zatímco Alexander Graham Bell zdokonaloval svůj telefonní aparát, Cimrman měl jinou představu: „přenosný komunikační přístroj pro osamělé turisty“. Vynalezl takzvaný „Cimrfón“ – dřevěnou krabičku se šňůrou, která vedla k uchu a v níž byl ukryt drobný kanárek.
Když člověk mluvil do krabičky, pták začal zpívat, čímž měl vyvolat iluzi konverzace. Cimrman tvrdil, že jde o revoluční psychologický prostředek proti samotě. Dá se tedy říct, že vynalezl nejen mobilní telefon, ale i první hlasového asistenta – i když ptačího.
-
Teorie černých děr
Ve svém rukopisu „Na dno vesmíru a zpět“ Cimrman popsal myšlenku, že vesmír může mít „místa, kam všechno padá a nic se nevrací“. Tím de facto definoval černé díry. Své tvrzení demonstroval v hospodě, kde hodil korunu do sudu s pivem a prohlásil: „Tady mizí hmota i naděje.“
Astronomové tehdy jeho práci nebrali vážně, ale o století později by jistě ocenili přesnost metafory.
-
Kvantová mechanika
V zápiscích z jeho krátkého působení v Pražské akademii umění se našel citát: „Člověk nikdy neví, kde přesně je a kam jde. Ale když se zastaví, zjistí, že je jinde.“ Dnes by to byla zjednodušená interpretace Heisenbergova principu neurčitosti.
Cimrman dokonce experimentoval s myšlenkou, že světlo může být i vlna, i pivo – v závislosti na pozorovateli. Sám tuto hypotézu nazýval „Pivovědná dualita“.
-
Psychologie a psychoanalýza
Sigmund Freud možná proslul teorií podvědomí, ale podle některých badatelů navštívil právě Cimrmanovu přednášku o „vnitřních úzkostech venkovských učitelů“. Cimrman tehdy prezentoval vlastní metodu terapie – „rozmluvu s nábytkem“. Tvrdil, že člověk se snáz otevře stolu než jinému člověku, protože „stůl neposuzuje, jen drží váhu“.
Z dnešního pohledu by se dalo říct, že položil základy humanistické terapie, i když jeho klienti často skončili s třískami.
-
Obnovitelná energie
Cimrman patřil mezi první, kdo přemýšleli o ekologických zdrojích energie. V roce 1902 navrhl „větrný orchestr“ – soustavu dřevěných trubek, které měly při větru nejen vyrábět proud, ale zároveň hrát českou hymnu. Projekt byl přerušen poté, co se zjistilo, že ve větrných bouřích zní spíše jako řev mamuta.
Jeho myšlenka spojení estetiky a energetiky se však vrátila o sto let později – dnes by se zřejmě stal poradcem pro udržitelné technologie.
Jak to všechno myslel vážně
Někdo by mohl říct, že to všechno jsou jen vtipy, že Cimrman nikdy nic nevynalezl. Ale právě v tom spočívá jeho kouzlo. On nikdy netvrdil, že má pravdu – pouze že má odvahu ji hledat. Každý jeho „vynález“ nese prvek absurdity, ale zároveň obsahuje zrnko pravdy.
Smějeme se jeho pokusům, ale cítíme v nich i jistý obdiv. Protože kolik z nás by mělo odvahu zkoušet věci, které mohou selhat, jen proto, že jsou krásné? Cimrman byl vizionář bez laboratoře, filozof bez diplomu a vědec bez uznání – ale s nekonečnou představivostí.
Věda s lidskou tváří
Cimrmanova věda nebyla o číslech, ale o lidech. Nesnažil se porazit přírodu, chtěl s ní spolupracovat – i když občas nedorozuměl jejím zákonům. Každý jeho experiment byl vlastně dialogem mezi snem a skutečností.
Jeho odkaz nám připomíná, že za každým objevem stojí odvaha zpochybnit zjevné. A že humor může být formou poznání – protože ten, kdo se umí smát, už chápe víc, než ten, kdo se bere příliš vážně.
Mezi vědou a poezií
Když se člověk zamyslí nad tím, co spojuje všechny Cimrmanovy „vynálezy“, dojde k jednomu fascinujícímu zjištění — žádný z nich nebyl úplně nesmyslný. Každý měl v sobě jiskru myšlenky, která předběhla svou dobu. Jára Cimrman se zřejmě neřídil Newtonovými zákony, ale zákony vlastní intuice. Tam, kde ostatní měřili a počítali, on cítil a hádal. A často se trefil.
Jeho přístup k vědě byl poetický — víc než přesný. Nezajímal ho výsledek, ale otázka samotná. Věřil, že největší objev je ten, který vás donutí přemýšlet. Kdybychom jeho práci brali doslova, mohl by být považován za podivína. Ale když ji čteme mezi řádky, pochopíme, že jeho experimenty nebyly o strojích, ale o člověku.
Vědec, který zkoumal duši
Na rozdíl od většiny svých současníků se Cimrman nikdy nepokoušel vědu oddělit od lidskosti. Věřil, že věda bez citu je nebezpečná a cit bez vědy je naivní. Proto jeho pokusy často připomínaly divadelní hru – měly scénář, vtip, i tragédii.
Například jeho „teorie tichého výbuchu“, kterou chtěl využít v pyrotechnice, měla v praxi spočívat v tom, že exploze bude pouze mentální. Cílem bylo umožnit lidem prožít ohromení bez škod. Výsledek byl neúspěšný, ale filozoficky geniální: dokázal, že i v nezdaru lze najít poznání.
Jeho přístup se dá shrnout jednou větou, kterou údajně napsal na zadní stranu mapy Altaje:
„Není důležité něco objevit, ale uvědomit si, že už to bylo objeveno dávno — jen jsme si toho nevšimli.“
Cimrman a princip náhody
Cimrmanova práce se často pohybovala na hraně mezi experimentem a improvizací. Věřil, že náhoda je nedílnou součástí každého objevování. Tvrdil, že vědec, který vyloučí náhodu, vlastně vyloučí život.
Jeho slavný „experiment s vajíčkem“ měl dokázat, že gravitace se dá přechytračit, pokud má objekt dostatečnou trpělivost. Každé ráno házel vajíčko z okna a zapisoval poznámky o jeho letu. Když se po měsíci žádné nerozbilo, dospěl k závěru, že buď gravitace přestala fungovat, nebo slepice začaly klást inteligentní vejce.
Tento způsob myšlení, v němž humor a hypotéza tvoří jeden celek, je vlastně předchůdcem moderní kreativní vědy. Cimrman byl první, kdo dokázal, že smích může být výzkumnou metodou.
Věda jako služba společnosti
Mnoho jeho objevů mělo i společenský rozměr. Chtěl zlepšit každodenní život obyčejných lidí – i když často ne zcela úspěšně. Vynalezl například „samootáčecí lavici pro lenochy“, která se měla otáčet podle polohy slunce, aby člověk měl vždy ideální světlo na čtení. Mechanismus se však často zacyklil a čtenář končil v potoce.
Podobně neúspěšně dopadl jeho „vynález samočinné deštné hole“, která se měla rozložit při prvním kapnutí deště. Bohužel fungovala i při rozlitém pivu, a tak se neuchytila.
Ale myšlenka pomáhat lidem byla u něj vždy upřímná. Cimrman byl přesvědčen, že vynález, který nepřináší úsměv, nestojí za nic. A právě tím se lišil od všech ostatních vynálezců své doby.
Mezi experimentem a divadlem
Cimrmanovy experimenty se často měnily v malé divadelní představení. Nešlo mu jen o výsledek, ale i o estetický dojem. Vědecké pokusy prezentoval publiku, které si sám přivedl — někdy šlo o studenty, jindy o kolemjdoucí z hospody.
Záznam z jedné jeho veřejné demonstrace uvádí, že chtěl dokázat existenci neviditelného magnetického pole. Postavil se doprostřed náměstí, zvedl ruce k nebi a zvolal: „Cítíte to?“ Když nikdo neodpověděl, poznamenal si: „Lidé necítí, ale já ano. Pokus úspěšný.“
Tento druh vědeckého divadla by dnes nazývali „interaktivní prezentací“. Tehdy to však bylo jen další důkaz, že Cimrman byl o sto let napřed.
Etika výzkumu po cimrmanovsku
Zajímavé je, že Jára Cimrman předběhl i moderní etické debaty o zodpovědnosti vědců. Tvrdil, že každý experiment musí být prováděn s respektem k přírodě i k lidem. V dopise, který adresoval „Vědecké společnosti ve Vídni“ (a který se nikdy neodeslal, protože zapomněl poštovné), píše:
„Věda bez svědomí je jako prase bez brzdy.“
Tento bonmot se stal základním principem jeho výzkumů. Nikdy neexperimentoval na zvířatech, protože tvrdil, že „zvíře nemůže podepsat souhlas“. Místo toho všechny pokusy prováděl na sobě. V důsledku toho utrpěl během života sedmnáct popálenin, dvě omrzliny a tři zásahy elektřinou, ale jeho víra ve vědu zůstala neotřesitelná.
Cimrmanova ekologická stopa
Dnes bychom Járu Cimrmana nazvali prvním ekologickým vědcem. Usiloval o harmonii s přírodou, i když často omylem. Když například chtěl zlepšit růst brambor, vymyslel tzv. „zpívající pole“ – systém malých dřevěných trubek, které měly díky vibracím podporovat klíčení. Sklizeň sice nebyla větší, ale brambory prý zněly „melancholicky“.
V jiném projektu testoval možnost vyrábět energii z lidského kroku. Každý, kdo prošel kolem jeho chalupy, šlápl na prkno napojené na generátor. Po týdnu mu vesnice zakázala průchod, protože „elektrizoval i po setmění“.
A přesto – když se dnes mluví o obnovitelných zdrojích, Cimrmanovo jméno by tam právem mělo zaznít. Věřil, že budoucnost patří tomu, kdo využije sílu přírody s pokorou, ne s chamtivostí.
Filosofie za experimenty
Za každým vynálezem se skrývala myšlenka. Cimrman se nikdy nesnažil „být první“. Spíše chtěl dokázat, že hranice vědy nejsou tam, kde si myslíme. Když mu lidé říkali, že něco „nejde“, odpovídal: „To nevadí, já to zkusím pomalu.“
Jeho experimentální metoda byla jedinečná – nazýval ji „vědecká intuice s improvizací“. Nepotřeboval přístroje, když měl selský rozum. Nepotřeboval laboratoř, když měl stůl. A nepotřeboval grant, protože věděl, že největším bohatstvím je nápad.
Jeho přístup připomíná renesanční ideál člověka, který se nebojí myslet jinak. V době, kdy se svět dělil na teoretiky a praktikanty, Cimrman byl obojím – i ani jedním zároveň.
Dědictví humoru a poznání
Dnes, o více než století později, se na jeho práci díváme s úsměvem. Ale v tom úsměvu je i uznání. Každý z jeho pokusů – byť neúspěšný – byl projevem víry v lidský rozum a v sílu představivosti. Věda podle něj neměla být nástrojem dominance, ale způsobem, jak porozumět světu s úctou a hravostí.
Jeho život nám připomíná, že věda bez humoru je jen mechanické počítání, zatímco humor bez poznání je prázdný smích. Cimrman dokázal obojí spojit. Byl důkazem, že i vtip může být experiment – a že někdy právě vtip odhalí pravdu, kterou čísla neumí popsat.
Kdyby měl laboratoř
Je zajímavé si představit, jak by to dopadlo, kdyby Jára Cimrman žil dnes. Pravděpodobně by pracoval v garáži proměněné na laboratoř, v níž by testoval „anti-stresové židle“ nebo „přístroj na přepočítávání špatných rozhodnutí“. Měl by vlastní YouTube kanál s názvem „Zkouším to znovu“, a místo patentů by vydával návody s poznámkou: „Používejte dle nálady.“
Možná by spolupracoval s NASA, možná by jen zkoumal, proč myšlenky nejlépe napadají člověka při zametání dvora. Ale jedno je jisté — jeho jméno by opět nebylo zapsáno v učebnicích. Protože Cimrman by ani dnes nehledal uznání, ale porozumění.
Závěrem – vědec, kterého svět opravdu potřebuje
Jára Cimrman zůstává vědcem, který předběhl všechny – nejen svými nápady, ale i postojem. Byl průkopníkem vědy s lidskou tváří. Neuznával hranice mezi seriózním a směšným, protože věděl, že pravda se často skrývá právě tam, kde se lidé přestanou smát.
Jeho „vědecké objevy“ nám ukazují, že svět potřebuje snílky stejně jako inženýry. Že pokrok nevzniká z jistoty, ale z odvahy zpochybňovat. A že největším objevem není nový prvek, ale nový pohled na svět.
Kdyby měl Cimrman možnost shrnout svou životní práci, pravděpodobně by řekl:
„Mnohé z mých vynálezů nefungovalo. Ale kdo ví – třeba se jim to jednou podaří.“
A v tom je obsažen celý jeho odkaz: víra, že i neúspěch může mít smysl, pokud je provázen úsměvem. Protože v konečném důsledku právě takoví lidé – blázniví, odvážní a nepochopení – posouvají svět dál.
